Novinky

Vzpomínková akce k 100 výročí úmrtí Adolfa Liebschera - 11. června

Osobnost a dílo malíře generace Národního divadla Adolfa Liebschera v kontextu doby a jeho tvorba na území městské části Praha 2

Přednáška Mgr. Michaela Soukupa pronesená v úterý 11. června 2019 v kostele sv. Ludmily v Praze 2

 

„Mám barvy rád, mně v nich se zalíbilo,

rád motiv perský mám i biblický,

leč v čem mé ryzí české srdce bylo,

že přemohlo i žár můj tropický

– to kladu nejvýš, největší svou lásku,

tam vdech jsem, poslední rytíř blanický

– jsem vždycky týž, nechť stokrát měním masku“.

 Vzletné verše titána české poezie druhé poloviny devatenáctého a počátku dvacátého století
Jaroslava Vrchlického ze sbírky „Meč Damoklův“ – báseň „Balada pro domo sua“ jako by výstižně charakterizovaly mimořádně rozsáhlou a námětově tak pestře rozmanitou tvorbu i vlastenecké nadšení českého malíře Adolfa Liebschera, od jehož skonu 11. června 1919 ve východočeském Potštejně ve 62 letech právě dnes uplynulo 100 let. S Jaroslavem Vrchlickým – jeho o čtyři roky starším vrstevníkem – jej spojuje mnohé. Dobře se znali, snad i přátelili, Liebscher skvostně ilustroval v r. 1884 Vrchlického rozsáhlou „Legendu o svatém Prokopovi“ a Vrchlického dvakrát portrétoval. Vrchlický si velice vážil Liebscherovy mnohostranné tvorby, vytříbeného vkusu i vlasteneckého zápalu. Spojuje je i jejich nevyčerpatelná umělecká (výtvarná nebo slovesná) invence a žánrová rozmanitost, ale bohužel i dlouhodobé současné opomíjení a jen chabá znalost, ba ignorance, jejich tvorby, ačkoliv hodnoty většiny jejich děl jsou nesporné a neváhám říci přímo nadčasové. A paralel by se našlo vícero.

Scházíme se v nádherném neogotickém chrámu svaté Ludmily, pro který Liebscher navrhl několik – pro tento chrám tolik signifikantních – okenních vitráží a dokonce v r. 1897 obdržel první cenu v soutěži na výzdobu chrámových oken. Adolf Liebscher patří k výtvarníkům slavné generace Národního divadla, jako byli Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Vojtěch Hynais či Václav Brožík. Postupem času však žel jeho jméno upadlo víceméně do zapomenutí a je obrovskou nehynoucí zásluhou Sdružení Liebscher, že osobnost a dílo tohoto umělce systematicky, invenčně a mnohostranně připomíná v celé jeho šíři a pečuje o jeho umělecký odkaz i ve 21. století.

Pražský rodák A. Liebscher spatřil světlo světa 11. března 1857 jako nejmladší ze čtyř synů Josefa Liebschera – vrchního inženýra zemského výboru. 15. března 1857 byl pokřtěn ve starobylém chrámu sv. Jindřicha, založeném Otcem vlasti Karlem IV. jako hlavní farní chrám dolního Nového Města pražského.

Po studiích na české reálce v Praze odešel do Vídně – metropole monarchie, kde studoval na tamější Kunstgewerbeschule (Uměleckoprůmyslové škole) – zde absolvoval tříletý kurz kreslení, který zakončil úspěšnou státní zkouškou. Jeho zdejším pedagogem byl rodák ze severočeského Bohosudova – Ferdinand Laufberger, autor výzdoby řady paláců a veřejných budov na vídeňské Ringstrasse. Ve studiích dále pokračoval u Antonia Donadiniho. Mimořádný vliv na mladého malíře měl, v té době ve Vídni mimořádně ceněný, ba přímo až kulticky uctívaný, Hans Makart – tvůrce dekorativních obrazů a iluzivně impozantních maleb v duchu neobarokní estetiky.

V Makartově stylu vytvořil Liebscher coby dvaadvacetiletý své návrhy lunet pro budované pražské Národní divadlo. Inspiraci evidentně čerpal z Makartovy výzdoby vídeňské Dvorní (dnes Státní) opery. Výbor pro zřízení Národního divadla rozhodl, aby Liebscherovy schválené návrhy ozdobily spojovací chodbu u hlavního foyeru Zlaté kapličky. Práce byla odměněna čestnou odměnou tisíc zlatých. Byl to první umělcům velký úspěch. Osm lunet představuje alegorie jednotlivých dramatických žánrů jako epos, drama, balet, opera, opereta, melodrama, veselohra a fraška. Lunety v ND zaujmou zářivou barevností a velkorysostí kompozic.

V r. 1881 je Liebscher jmenován učitelem kreslení na České technice v Praze (dnešní ČVUT). V r. 1895 se zde stává docentem a konečně v r. 1911 je jmenován mimořádným profesorem. Jeho pedagogická činnost na pražské Technice je rovněž velice významnou etapou jeho plodného života.

V pětadvaceti letech v r. 1882 uzavírá Liebscher v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici v Praze sňatek s Louisou Bachorovou (1860 – 1938), která mu byla věrnou a oddanou manželkou až do jeho skonu a porodila mu tři děti – dcery Marii (nedožila se roku) a Boženu a syna Adolfa (architekta a vysokoškolského pedagoga). Liebscher sklízí mimořádné úspěchy v oboru dekorativní malby.

Chtěl bych především akcentovat jeho činnost ve středočeském letovisku Všenory na Berounce. Malíř se úzce přátelil s jejich starostou a vlastníkem, úspěšným podnikatelem – hoteliérem, osvíceným mecenášem, vlastencem aktivně činným ve Výboru pro postavení Národního divadla – Janem Nolčem. Často u Nolčů ve Všenorech pobýval na letním bytě, maloval přírodní zátiší zdejší nádherné krajiny a svými malbami vyzdobil koncem osmdesátých let 19. století koncertní sál všenorského neobarokního zámku. V roce 1890 byla
na zalesněném návrší nad Všenory postavena kaple sv. Jana Křtitele v neorománsko-neorenesančním stylu, v jejímž podzemí se nachází rodinná hrobka Nolčových. Interiér kaple Liebscher vyzdobil svými malbami s postavami světců: sv. Jan Křtitel, sv. Martin, sv. Johana, sv. Františka Římská nebo ženy u prázdného Kristova hrobu. Kaple po dlouhá desetiletí chátrala, ale v posledních letech byl její interiér nádherně renovován a Liebscherovy malby se opět skví v původní kráse. Loni v září byla kaple slavnostně otevřena a nedávno jsem ji také navštívil. A právě k rodině Nolčově ze Všenor mám osobní vzpomínku úzce spjatou s vinohradskou svatyní a farností. Jako chlapec jsem osobně znal paní Johanu Bukovskou, rozenou Nolčovou (1907 – 1984), která byla dlouholetou věrnou návštěvnicí kostela sv.
Ludmily, šlo o vnučku Liebscherova všenorského mecenáše Jana Nolče.

Liebscher v devadesátých letech 19. století vyzdobil řadu veřejných budov, např. průčelí radnice v Kolíně a budovu Městské záložny v Písku. Byl rovněž velice ceněným a žádaným ilustrátorem – vedle již zmíněných ilustrací Vrchlického „Legendy o sv. Prokopovi“, ilustroval básně dalšího velkého českého literáta a poety devatenáctého století Svatopluka Čecha – „Václav z Michalovic“ a především „Ve stínu lípy“. Spolu se starším bratrem Karlem – absolventem pražské Výtvarné akademie a významným krajinářem – se podíleli na ilustracích impozantních „Čech“ nakladatele Jana Otty - mimořádného výpravného edičního počinu a mnohadílných „Hradech, zámcích, tvrzích“ historika Augusta Sedláčka. Jeho kresby vycházely v populárních časopisech jako byla „Zlatá Praha“ či „Světozor“.

V roce 1891 se na holešovickém výstavišti v Praze koná velkolepá Jubilejní zemská výstava.
V neogotickém pavilonu Klubu českých turistů, který je věrnou replikou zbořené středověké brány zvané Špička na Vyšehradě, byla umístěna jedna z největších a nejnavštěvovanějších atrakcí celé výstavy – obří dioramatický obraz Boje pražských studentů vedených jesuitou Jiřím Plachým se švédskými vojáky na Karlově mostě v r. 1648. Jde o jednoznačně nejznámější Liebscherovo dílo, který na něm spolupracoval s bratrem Karlem. Ten je autorem pozadí s hradčanským panoramatem. Bratři Liebscherové si za pomocníka na náročném projektu vybrali vinohradského malíře Vojtěcha Bartoňka a jevištního výtvarníka Karla Štapfera. Po skončení Jubilejní výstavy byl pavilon Klubu českých turistů přenesen na vrchol Petřína poblíž, rovněž v té době postavené, rozhledny a posléze vedle dioramatu bratří Liebscherů sem bylo umístěno také oblíbené zrcadlové bludiště.

V r. 1895 se na pražském výstavišti konala Národopisná výstava českoslovanská – zásadní to počin po zdůraznění významu lidových tradic a folklorních zvyků v našich vlastech. Liebscher pro výstavu vytvořil triptych s názvem „Valašská Madona“, který byl na výstavě umístěn do dřevěné kapličky na okraji výstavní návsi. Centrální výjev Klanění pastýřů doprovází boční scény Cesty Panny Marie se sv. Josefem do Betléma a Anděla zvěstujícího pastýřům zprávu o Spasitelově narození. Na základě svých četných folkloristických studií situoval malíř scénu Kristova narození do valašských reálií. Kopie díla se v současnosti nachází v kapli sv. Cyrila a Metoděje na památném Radhošti a originální olej na plátně je umístěn ve farním kostele sv. Martina ve Frenštátě pod Radhoštěm. Půvabný výjev byl znám a velice oblíben v mnoha reprodukcích.

V r. 1892 vytvořil Liebscher oponu pro nově otevřené Zemské divadlo ve slovinské Lublani, dílo českých architektů Jana Vladimíra Hráského a Antonína Hrubého. Jde o jedno z jeho nejkvalitnějších děl, zjevně inspirované oponou pražského Národního divadla Vojtěcha Hynaise.

A nyní se konečně dostáváme k Liebscherově tvorbě v naší městské části Praha 2. Před 140 lety – 26. září 1879 – se Královské Vinohrady stávají samostatným městem (a jsou jím až do 1. ledna 1922, kdy se stávají součástí tzv. Velké Prahy, coby Praha XII). Zdejší radní se postupně snaží vybudovat z menších usedlostí (Pštroska, Kanálka, Zvonařka, Švihanka, Saracinka …) velkolepé, prosperující moderní město. Vskutku se jim to záhy podařilo. Královské Vinohrady se stávají vzkvétajícím městem s vlastní radnicí, reprezentativním chrámem, Národním domem, hřbitovem, nemocnicí, vodárnou, tržnicí a konečně i vlastním městským divadlem. V letech 1892 – 1894 se staví na vinohradském hlavním náměstí – Purkyňově (dnešní náměstí Míru) za právě vysvěceným farním kostelem sv. Ludmily neorenesanční, multifukční budova Národního domu (v letech 1959 – 1994 Ústřední kulturní dům železničářů – ÚKDŽ) se třemi sály (z toho jeden divadelní), restauracemi, knihovnou i tělocvičnou. Stavbu ve stylu ušlechtilé neorenesance navrhl vinohradský městský architekt Antonín Turek (1860 – 1916) – autor řady reprezentativních budov na Král. Vinohradech (hřbitovní kostelík sv. Václava, tržnice, vodárna, evangelická modlitebna na Korunní třídě aj.). Liebscher je zde pověřen nadmíru významným úkolem: výzdobou stropu hlavního sálu (od r. 1951 Majakovského). Pracoval zde v r. 1894. Tři pole pojal v duchu barokních kompozic, střední výjev Hold zástupců národa památce Otce vlasti Karla IV. – zakladatele vinic na území pozdějších Král. Vinohrad – je rámován čtvercovými malbami s alegoriemi Práce a Umění. Pozornost si zaslouží postava držící v rukou model vinohradského chrámu sv. Ludmily. Neobarokní kompozice nahlížená ze silného podhledu, evokuje dokonale Liebscherovo vídeňské školení. Podobně je pojata výzdoba vídeňských dvorních muzeí
(Kunsthistorisches a Naturhistorisches) – práce již zmiňovaného Hanse Makarta, mistra dekorativní malby a hvězdy vídeňských uměleckých salonů druhé poloviny 19. století.

8. října 1893 byl pražským arcibiskupem Františkem de Paula kardinálem Schönnbornem (vzdáleným předkem nynějšího dlouholetého vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönnborna) slavnostně vysvěcen tento architektonický skvost neogotické puristické architektury – chrám sv. Ludmily. Tvůrcem svatyně byl hlavní představitel neogotického purismu v našich zemích – architekt Josef Mocker (1835 – 1899), autor dostavby Svatovítské katedrály, regotizace vyšehradské kapitulní baziliky … Vinohrady měly farní chrám dokonale evokující monumentální středověkou katedrálu. V r. 1897 byla vypsána soutěž na výzdobu okenních vitráží nového chrámu určená výhradně pro umělce české národnosti. 1. cenu v soutěži získal již renomovaný výtvarník Adolf Liebscher. 2. cena byla udělena jeho mladšímu kolegovi Františku Urbanovi (1868 – 1919) – tvůrci řady nádherných vitráží a výzdoby sakrálních a veřejných budov v narazénsko-secesním stylu (výmalba vyšehradské kapitulní baziliky a stropu hlediště Vinohradského divadla). František Urban zemřel ve stejném roce jako A. Liebscher – 1919 a je také pohřben na Vyšehradském hřbitově. Během prohlídky chrámu si prohlédneme dvě okna s postavami sv. Matěje, sv. Matouše, sv. Anežky Římské a sv. Emilie, které jsou jednoznačně Liebscherovým dílem. U některých dalších vitráží nelze jeho autorství jednoznačně doložit. U Liebscherových vitráží u sv. Ludmily jde o monumentálně pojaté postavy světců a světic v bohatě dekorovaných rámcích.

V r. 1875 byla otevřena rozsáhlá několikatraktová budova Zemské porodnice v Apolinářské ulici na Novém Městě pražském – rovněž území dnešní městské části Praha 2 – dílo architekta a ušlechtilého mecenáše Josefa Hlávky ve stylu severské cihlové gotiky s prvky anglické tzv. tudorské gotiky. Tehdy šlo o největší a dokonale vybavenou porodnici v celé Evropě – nemající obdobu ani v císařské Vídni. Duchovním centrem objektu je kaple sv. Kříže s arkýřovým presbytářem dominujícím průčelí budovy. V této kapli probíhaly hromadné křty katolických novorozenců až do počátku 50. let minulého století (také moje matka zde byla pokřtěna a já jsem se v této porodnici narodil). Křty udělovali farář a kaplani od sousedního kostela sv. Apolináře. Teprve počátkem 20. století – v r. 1902 – byla neogotická kaple vyzdobena půvabnými malbami A. Liebschera představujícími 6 výjevů ze života Panny Marie. Dvě velké lunety zobrazují scénu Kristova narození (jesličky) a Mariina Nanebevzetí a ve čtyřech menších polích Liebscher namaloval výjevy Zvětšování Panně Marii, Navštívení Marie u Alžběty, Obětování Páně (Hromnice) a dvanáctiletého Ježíše v chrámu (Nalezení Páně). Liebscher malby komponuje v duchu tradičních ikonografických schémat. Celý komplex maleb působí díky jasné barevnosti v dokonalé harmonii s neogotickou architekturou. Toto jsou tři objekty mimořádné architektonické hodnoty v městské části Praha 2, které Liebscher ozdobil svými díly a tak výrazně přispěl k jejich zkrášlení.

Z dalších sakrálních objektů v České republice, kde se setkáme s Liebscherovou tvorbou, bych uvedl především impozantní barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie ve středočeských Zlonicích u Slaného na Kladensku (chrám spjatý s hudebními počátky Antonína Dvořáka). Kostel byl počátkem 20. století neobarokně upraven vídeňským architektem Friedrichem Ohmannem (autorem někdejšího karlínského varieté - dnešního Hudebního divadla v Karlíně, Kramářovy vily nebo vídeňského Nového Hofburgu). Strop svatyně byl v letech 1909 – 1911 vymalován A. Liebscherem. Jde o jednu z největších a také posledních Liebscherových realizací. Pracoval zde již spolu se svým synem Adolfem. Před započetím prací ve zlonickém kostele Liebscher důkladně studoval barokní malby v pražských chrámech sv. Mikuláše na Malé Straně a sv. Kateřiny v Praze 2, Novém Městě. Na stropě zlonické svatyně zobrazil scénu Mariina Nanebevzetí, Nejsvětější Trojici a třeba i sv. Cecilii hrající na varhany.

Jako dítě jsem s rodiči jezdil na rekreaci do krkonošských Janských Lázní a chodil do tamějšího neogotického kostelíku sv. Jana Křtitele. Na jeho hlavním oltáři mě již tehdy zaujal obraz Kristova předchůdce s mužem výrazných rysů klečícím u jeho nohou a chystajícím se napít tryskajícího léčivého pramene. Dozvěděli jsme se, že jde o autoportrét tvůrce obrazu – pražského malíře Adolfa Liebschera. Šlo o moje první setkání se jménem Liebscher. Na Liebscherově náhrobku na Vyšehradském hřbitově je nápis: „Adolf Liebscher malíř českých dějin“.

A je tomu skutečně tak. Kromě známého dioramatu Boje Pražanů se Švédy vytvořil Liebscher v r. 1889 rozměrné plátno „Jan Žižka a husité před Kutnou Horou“ v den Tří králů L.P. 1422“. V sugestivně ztvárněné zimní krajině zachytil husitské vojsko táhnoucí k hořícímu městu. Malba dosahuje mimořádně iluzivního účinu. V zasedací síni žižkovské radnice v sousední městské části Praha 3 je zavěšeno poslední velké historické plátno A. Liebschera představující památnou bitvu na Vrchu Vítkově 14. července 1420. Monumentální obraz objednalo město Žižkov v r. 1908.

Mimořádné popularitě se v minulosti těšil Liebscherův žánrový obraz nazvaný „Výlet na Říp“ z let 1900 – 1902, zobrazující biedermaierovskou veselou společnost před památnou rotundou sv. Jiří na Řípu. Liebscher byl také velice ceněným portrétistou a podobně jako jeho slavnější kolega František Ženíšek vytvořil v r. 1903 reprezentativní portrét císaře Františka Josefa I. pro salón nové budovy soudu v pražské Spálené ulici. Ve stejném roce projevuje své vroucí vlastenecké cítění v cyklu 21 maleb nazvaném Patria Dolorosa (Vlast bolestná), později přejmenovaném na České elegie. Zobrazil v něm převážně tragické události české historie od české mytologie, přes husitství, třicetiletou válku až po alegorické výjevy tehdejší tristní současnosti národa. Hlavní obraz cyklu představuje symbolický portrét Vlasti korunované trním.

Zcela ojedinělým námětem v Liebscherově tvorbě, který však signifikantně dokládá jeho velké znepokojení a značnou frustraci novými uměleckými směry v českém výtvarném umění, je karikatura nazvaná „Mánes v očistci“. Moderní výtvarné směry Liebscher považuje za ohrožující vlastenecké dědictví a hodnoty reprezentované právě dílem a výtvarným odkazem Josefa Mánesa. Tyto tendence již nedovede pochopit.

Poslední léta umělcova života poznamenala I. světová válka. V letech rozhodně nepřejících velkému umění, tvořil pouze drobné práce, často právě s vlasteneckým námětem. Krátce po vzniku samostatného Československa ještě uspořádal spolu se svým synem svoji poslední, vskutku reprezentativní a bilanční výstavu v pražském Rudolfinu, shrnující celou jeho tvorbu. Zřejmě jeho definitivně posledním dílem je příznačně obraz Ukřižovaného Krista, vytvořený v r. 1918 pro kostel sv. Vavřince ve východočeském Potštejně. Právě v tomto městečku v podhůří Orlických hor – oblíbeném letovisku řady umělců a politiků (jezdil sem např. i T. G. Masaryk) – trávil na letním bytě A. Liebscher chvíle svého odpočinku. A zde také před 100 lety – 11. června 1919 – ve věku 62 let umírá. Za tři dny nato byl pohřben na pražských Olšanských hřbitovech, ale ještě tentýž měsíc byly jeho tělesné pozůstatky přeneseny na národní pohřebiště – pražský Vyšehradský hřbitov. Takže městská část Praha 2 je i trvalým místem jeho posledního odpočinku.

Před 12 lety, v r. 2007, u příležitosti 150. výročí Liebscherova narození uspořádalo Sdružení Liebscher na pražské Novoměstské radnici v Praze 2 po mnoha desetiletích velkou výstavu umělcovy tolik rozsáhlé tvorby. Dvakrát jsem ji tehdy navštívil a byl jsem okouzlen. K této příležitosti, která probudila opět zájem o malířovo dílo a jeho osobnost, vydalo Sdružení Liebscher v krásné grafické úpravě v podstatě vůbec první umělcovu monografii historičky umění Markéty Dlábkové. Publikace, stejně jako výstava, nese název „Adolf Liebscher – sláva a zapomnění“. Titul vskutku více než výmluvný. Doufejme, že z onoho dlouholetého zapomnění se Liebscherův umělecký odkaz opět pomalu dostává na světlo a tato dnešní vzpomínková slavnost, tolik hojně navštívená, je toho snad výmluvným dokladem.